Peruánský Naháč
Peruánský naháč (známý též pod názvy a zkratkami: Perro sin Pelo del Peru - PSPP, Peruvian Hairless - PEN, Peruvian Inca Orchid - PIO) je plemeno psa. Charakteristickým znakem neosrstěné varianty je absence srsti na většině těla. Zemí původu je Peru, odkud se později rozšířil do celého světa.
Zajímavostí je, že členskými zeměmi FCL s největším počtem chovatelských stanic zabývajících se chovem Peruánského naháče je Česká Republika, Finsko, Francie a Švédsko.
Barva může být od černé u černých psů, přes břidlicově černou, sloní čerň, modročernou, všechny odstíny šedé, tmavě hnědou až po světle plavou. Všechny tyto barvy mohou být jednobarevné nebo se mohou vyskytovat s růžově zbarveným skvrnami kdekoliv na těle.
Bezsrstost u peruánských naháčů je způsobena mutací genu FOXI3 na 17. chromozomu. Gen ovlivňuje vývoj srsti a zubů během embryonálního vývoje. Homozyqvoti se dvěma kopiemi mutantního genu hynou již v děloze, heterozygot se narodí jako naháč. Kromě absence srsti je u peruánských naháčů běžné chybění jednoho nebo i všech třenových zubů nebo stoliček. Protože naháči jsou heterozygoti, rodí se i osrstění psi, ti jsou ovšem označeni jako nestandardní, neúčastní se výstav a nezasahují do dalšího chovu
Tělesná teplota peruánského naháče je stejná jako u všech ostatních plemen psů – tedy pohybuje se v rozmezí 37,5°C až 39°C (u štěňat a mladých psů maximálně 39,5°C). Tato teplota je nicméně vyšší než tělesná teplota člověka a proto jej Inkové (Mayové, Aztékové atp.) používali při léčení revmatických onemocnění.
Historie
V některých tištěných i webových publikacích se můžete dočíst, že naháče chovali před třemi tisíci let lnkové. Tento údaj je chybný a to z jednoho prostého důvodu: Říše lnků byla relativně „mladou záležitostí“. Doba jejího největšího rozkvětu netrvala ani sto padesát let. Prvním, historicky ověřeným, datem z incké historie je rok 1438 n.l. – korunovace panovníka Pachacutiho. V roce 1533 n. l. byla incká říše rozvrácena španělskými conquistadory vedenými Franciscem Pizzarem. Torzo inckého státu si ještě udrželo svoji nezávislost ve Vilcabambě do roku 1572, pak vláda Inků definitivně zanikla. Pokud lnkové existovali téměř tisíc let před naším letopočtem, zcela jistě se jednalo o bezvýznamný andský kmen. Tahle skutečnost byla snad i jedním z důvodů, proč 12. června 1985 požádala peruánská kynologická organizace (KPC) – na základě archeologických objevů předkolumbovských kultur – mezinárodní organizaci FCL o zaregistrování standardu PENa, do té doby označovaného jako Peruvian Inca Orchid, Inca Orchid Moonflower Dog či Inca Hairless Dog (pod těmito názvy je v U.S.A. několik desetiletí stále chován, též je znám pod zkratkou PIO) na nynější oficiální název Perro sin Pelo del Peru.
Prameny o původu peruánských naháčů se různí. V podstatě jsou známé tři teorie. První z nich je domněnka, že se do Peru dostali společně s africkými nomády, druhá s čínskými přistěhovalci za vlády prezidenta Casilla v první polovině 19. století a třetí, která předpokládá příchod psů, provázejících člověka při jeho migraci z Asie na oba americké kontinenty, přes Beringovu úžinu. V neprospěch prvních dvou teorií hovoří to, že se mi nepodařilo najít ověřitelný důkaz, že tomu skutečně tak bylo, či aspoň velmi pravděpodobně mohlo být. Držme se tedy teorie třetí, v jejíž prospěch hovoří již zcela reálné základy v podobě archeologických nálezů z předkolumbovských dob. Mezi nejstarší doposud objevená zobrazení psů na jihoamerickém kontinentně bezesporu patří nálezy z období Chavín-Sechímské kultury ( 9. až 2. st. př. n. l.). Zda se jedná skutečně o naháče by bylo poměrně spekulativním tvrzením. Nicméně, od této doby lze sledovat různá zobrazení psů napříč historickým průřezem takřka u všech významných předkolumbovských jihoamerických kultur, vyskytujících se na současném území Peru. Mezi nejznámější bych zmínil například geoglyfy na náhorní planině Nazca – kultura Paracas-Nazca z 5. st. př. n. l. až 8. st. n. l. či zobrazení na fragmentech keramických industrií těsných předchůdců Inků, kultury Moche-Chimú z 2. st. př. n. l. až 14. st. n. l.
Provádět seriózní archeologický výzkum na území dnešního Peru je poměrně obtížné, protože oblast andského horského masivu patří k seismicky nejaktivnějším a velice těžko přístupným pohořím na světě. Častá zamětřesení a sesuvy půdy pohřbily v průběhu staletí celá města a v tropických nížinných pralesech je spousta doposud neprobádaných míst, která teprve čekají na své objevení. Dalším problémem je i to, že zatím nebyli nalezeny žádné písemné záznamy z předkolumbovské éry a tak se musíme opírat o prameny pocházejících od španělských kronikářů, kteří zase vycházeli z ústního podání tradic a incké verze dějin. Ty jsou plné legend, mystérií, folklóru a mýtů. Nemalou míru zde také sehrává fakt, že současná Peru je z ekonomického hlediska poměrně chudou zemí a tak velmi často dochází k vykrádaní archeologických nalezišť a tím i k nevratným ztrátám kulturně-historických památek nevyčíslitelných hodnot.
Pizzarovi následovníci a kronikáři z poloviny 16. století, se zmiňují o „nahých psech“ chovaných inckou šlechtou. Nejvíce ceněni byli psi se světlou kůží a tak, aby vlivem slunečních paprsků neztmavla (peruán se totiž může opálit a spálit na slunci stejně jako člověk), byli přes den chováni v tmavých místnostech a ven pouštěni pouze v noci. Odtud má asi původ někdy používané označení „Měsíční orchidejový pes“ (Inca Orchid Moonflower Dog).